Zahnáni do divočiny

Osm nebojácných studentů našeho ústavu, odhodlaných bít se za naši samostatnost, se vydalo ve středu ráno přímo doprostřed rozbouřené džungle krajského úřadu, aby se zde setkali s pánem tropických lesů, hejtmanem Jiřím Šulcem, a ochráncem zapadlého území zvaného poeticky Odbor školství, mládeže a tělovýchovy, Štěpánem Haraštou. Přítomní byli též zástupci druhého břehu rozbouřené řeky sporů, studenti z Gymnázia Jateční.

Za tři hodiny strávené v celkem příjemném prostředí obávané divočiny se z naší strany stolu stal terč útoků ostatních účastníků diskuze. Jateční nám vytýkala zbytečný patriotismus a zatahování citů do celé situace. Dále zřejmě nepochopili princip petice, usmívali se nad našimi revoltními demonstracemi a neopomněli zdůraznit, že oni jsou ti hodní, kteří sedí poslušně na zadku... Nikdo z přítomných to neřekl, ale celé vystupování zástupců z Jatečky pro mě vyznělo tak, že se bojí toho, že kdyby nedošlo ke sloučení, nedostane jejich škola dostatek peněz na dostavbu jídelny, tělocvičny, šaten, knihovny, atd. Kdežto sloučením by jim toto opravdu nezbytné vybavení muselo zajistit. Kdyby však byla Jatečka školou s veškerým vybavením, věřím, že by se i její studenti stavěli k celé věci jinak a nechtěli by rušit kulturu a prostředí, které vybudovali.

Pan Šulc s obdivuhodnou žoviálností měnil názory na celou věc během celé schůzky, pan Harašta zůstal neoblomně přesvědčen o své pravdě. Mimo jiné jsme se dozvěděli zajímavé a velice přínosné informace o cestách pana Harašty po celé západní Evropě, o synech, dcerách i tchýních onou pánů.

Zvlášť zajímavé mi přišlo přirovnání naší situace k vlastnictví dvou rozpadajících se škodovek 105. Bylo by sice levnější nechat obě škodovky opravit, ale proč, když se nám za dva roky rozpadnou? To by přeci nebyla dobrá vizitka. Raději se s oběma škodovkami, ve kterých jsme jeli poprvé na dovolenou do Bulharska, zapadli jsme s nimi do kdejaké škarpy, lomili rukama nad zavařeným motorem, ale přesto byli rádi, s jakou nezdolnou houževnatostí nám tak dlouho sloužily, s nostalgií rozloučíme. Prodáme je a pořídíme si novou oktávku. Perspektivnější, s delší životností a hlavně... s dostatečnou prestiží... Na první pohled jednoznačné řešení, ale na můj dotaz, že škodovky je sice možné prodat, ale o budovu naší školy se stejně bude muset starat zřizovatel, tzn. kraj, mi nikdo neodpověděl.

Byli jsme nařčeni z toho, že jsme pouhými nástroji v rukou učitelů, kteří se bojí o svá místa. Dále jsme byli osočováni nepodložeností našich informací (a kdeže jsou ty oficiální, podložené?!) a když jsme se zeptali, jaká by tedy měla být oficiálně kapacita nově vybudovaného velkogymnázia, odpověď zněla: "Víte, to by záleželo, buď 700, nebo 900, nebo také 1400." (Tak snižují se stavy gymnázií kvůli nedostatku žáků, chce se ušetřit, nebo co?)

Konkurence v přirovnání ke konkurenci na trhu také podle hejtmana není žádoucí. Není dobré, když si konkurují dvě státní gymnázia, je však přínosné, když si konkuruje státní s církevním či soukromým. Přetahování žáků a kantorů a soupeření přes celé město označil pan Šulc též za bezúčelné.

Výsledkem jednání bylo to, že jsme se nic nedozvěděli, maximálně jsme si rozšířili své znalosti o situaci v úřednickém sektoru. Máme být rádi, že jsme, být uspokojení z toho, že bylo schváleno vypsání výběrového řízení, což mimochodem vůbec nic neřeší. Celá situace byla šikovně zahrána do autu. Údajně není vůbec jisté, že pokud to někdo schválí, nebudeme se již všichni obracet v hrobě. Přislíbeno bylo alespoň vypracování návrhu situace, že by se obě gymnázia zachovala (že by pochopili, že ze svého studentského kapesného nemáme možnost nechat si projekt vypracovat a za sto tisíc tak získat snad opravdu podložené informace?).

Unikli jsme tedy z nebezpečné oblasti naší země téměř bez úhony, ovšem zanechali jsme tam veškeré zbytky iluzí, že se dá v našem státě ještě s někým rozumně domluvit.