29. května 2017
Ze sluncem zalitých Zubrnic se vydáváme po svahu Bukové hory a procházíme kolem někdejší samoty Mauerschin, opuštěné v šedesátých letech, a kocháme se opravdu nádherným výhledem do téměř panenské krajiny.
Ponuře působí rozvaliny vsi Groß-Zinken (dnes „Na Stínkách“), kde dáváme pozor, abychom neskončili v nějakém provaleném sklepě či ve studni. Člověk by neřekl, jak málo toho po sedmdesáti letech z domů zbude.
Humboldtova vyhlídka na Bukové hoře je místem, kde chvíli odpočíváme. Kdysi tu stával dřevěný altán, známý ze starých pohlednic, a poskytoval dokonalý kruhový rozhled. My se díváme jen směrem na Krušné hory a kamsi dál do Saska, ale je tu moc krásně.
Nejstatečnější z nás vlézají do zbytku Ledové jeskyně, aby se v dusnu a horku trochu zchladili.
Cestou dolů míjíme vysídlenou Alt-Hummel (Starou Homoli), kde mezi zbytky domů a někdejších zahrad bují jasany a černý bez. Ve Vitíně (Wittine) bydleli ještě po odsunu původních obyvatel nějakou dobu lidé, ale i po pouhých padesáti letech máme dnes celkem problém určit, která z rozpadlých staveb je vyhlášeným hostincem Zur frohen Aussicht. Odsud, z Vitína, se vyhlášené švestky a hrušky vozily po Labi až do Hamburku. Dnes by v okolních houštinách sady hledal málokdo...
30. května 2017
Z Olešnice stoupáme do Černiček (Tschernischken), někdejší osady s pěti až šesti domy. Stála tu hájovna, obydlená snad až do roku 1965, a krásný hrázděný mlýn s velkým náhonem a dlážděným mostkem nedaleko. Kamenné mlýnské kolo, které tu bývalo, už hledáme marně. Ovocné stromy na okolních stráních už dávno spolkl les a teď se tu prohánějí leda houbaři.
Kolem starobylé osady Varta s hezkými chalupami se dostáváme k pahorku, kde nad potokem stával hrad Varta (Wartha), postavený zřejmě Vartenberky ve 14. století, snad trochu nešťastně tak, že z jedné strany nebyl dost chráněný a o nějaká dvě staletí později zpustl. Nějakou dobu byl vartenberským sídlem (užívali tehdy přídomku „pán na Děčíně a na Vartě“) a byly odtud spravovány okolní obce, včetně těch, které jsme navštívili či projeli předchozího dne.
Po nezbytné svačině zahajujeme urychlený ústup před blížící se bouřkou.
31. května 2017
Z Trmic sledujeme zbytek železniční trati, která náhle končí a pomyslně míří kamsi do jezera Milada. Kdysi pokračovala dál obcemi, jež stávaly nad dnešní vodní nádrží.
Upřesňujeme si, jakého mluvnického rodu byl(a) Tuchomyšl, ves, rozesetá kdesi od nás vlevo na srázu nad Miladou. Paní profesorka ukazuje, kde byla Krajčenka, kde Lochočice, kde Otovice a další místa.
Všechna doplatila na zprvu nenápadné nebezpečí v podobě hlubinné těžby uhlí. Jakmile bylo za komunistů rozhodnuto o povrchové těžbě, lidé byli vykořeněni a víceméně nedobrovolně přestěhováni jinam, domy srovnány se zemí a nadloží uhelných slojí odhrnuto. Kolem jezera vzniklého v místě vytěženého uhlí jsou dnes podivné, rozpačitě působící řadové výsadby mladých modřínů, olší a dalších dřevin. Příroda by si bezesporu sama poradila podstatně lépe (a o dost levněji).
Za zpěvu rákosníků a skřehotání žab míříme nad částí Milady, kde stávaly Vyklice, do Roudníků. Tak snad sekundární sukcese brzy udělá své a nepříliš vzhledná zavodněná jáma se promění, podobně jako třeba důl Barbora u Teplic, v atraktivní jezero obklopené lesy, s výhledem na Krušné hory. Už aby to bylo!